Angela Merkel v Lucerně

Počátkem týdne obletěly přední stránky novin fotky Angely Merkel v Lucerně při příležitosti představení jejích pamětí. Byla jsem u toho a děkuju svým přátelům za pozvání! Na rozdíl od většiny publika se mé myšlenky stáčely i jinam.

Německo jsem poznávala během druhé půlky devadesátých let ještě jako student práv📚. Práce mě zavedla nejprve na jih, později na sever. Díky výborné němčině jsem snadno navazovala kontakt, získávala přátele, začala Němce chápat a mít je ráda. Včetně němčiny, jejíž hovorová podoba i slang mi přirostly k srdci.

V jednadvaceti jsem navíc téměř u hranic s Dánském potkala i svého muže - jeden od Brna, druhý z amerického Středozápadu, oba jsme chtěli poznat víc než život za humny.

Tehdy bylo Německo vzorem, zemí, k níž jsme se jako Češi s nadšením snažili přiblížit snad ve všem. Zamýšlela jsem se nad tím, co se od té doby změnilo, v Německu,  i u nás. Jak se ze země, kde vlak nemohl dorazit s minutovým zpožděním, stala země, které jsme dle všeho vzorem v digitalizaci veřejné správy, jejíž automobilky v inovacích ztrácí a ve které nabývají na síle populisté. I nad tím, do jaké míry to mohly ovlivnit kroky konkrétních politiků.

O tom všem ta debata nebyla, ale nešlo mi to z mysli.  A nechci tím říct, že jsme snad Němce už ve všem dohnali nebo bychom se u nich už neměli čím inspirovat.

V čem konkrétně byla pro mě inspirativní Angela Merkel v pondělí? Pár drobností ze svých poznámek v němčině: „Politik musí umět nabízet upřímné odpovědi na konkrétní dotazy. Není nic jako elita a zbytek národa, všichni jsme das Volk, jeden národ. Pokud děti nebudou číst a psát, nenaučí se formulovat myšlenky ve vlastní hlavě 📖. AI to za ně neudělá. Nikdo není sám silnější než SPOLU 2025😉“

‍